Vyberte stránku

V Moravii jsem vždycky nosil čtrnáctku

Led 26, 2023 | Historie, Kronika

V březnu oslaví Lubomír Novotný 93 let. Když budete mít štěstí, potkáte ho na extraligovém utkání olomouckých hokejistů. Do plecharény stále občas chodí koukat se na své následovníky, sám totiž na tomto místě za Křídla vlasti a Spartak Moravia odehrál desítky hokejových bitev.


Lubomír Novotný s fotografií z dob, kdy hrával za armádní hokejový oddíl Křídla vlasti Olomouc. 
Foto:
Miloslav Jančík

Život Lubomíra Novotného tvoří kroniku olomouckého sportu. Vyrůstal na legendárním Česneku, hřišti ČSS Olomouc, které byste už dávno hledali marně. Na olomouckém zimní stadionu hrával v dobách, kdy byl ještě celý dřevěný. „Hrával jsem tu od jeho otevření v roce 1948 až do roku 1967, do svých 37 let, takže je to téměř dvacet let na jednom stadionu. A za Olomouc. Jen jeden rok jsem byl jsem byl v ATK v Praze, na Štvanici, to bylo na začátku vojny, v roce 1951,“ vzpomíná Novotný.

Jak to, že jste se naučil tak dobře hrát hokej?

Naučil jsem se to sám, na Česneku. Teď když vidím v televizi ty malé kluky, pěti, šestileté, jak jsou oblečení, helmy, rukavice, nárameníky, štulpny, tak my jsme nic takového neměli, to byla vyloučená věc. Kanady? Vždyť my jsme měli brusle na klíček.

Těžko se to dalo nazvat trénováním.

Ne, to nebyly žádné tréninky, nebyl tam žádný trenér, to neexistovalo. Hokejového trenéra jsem poznal, až když jsem šel do Prostějova. (v sezoně 1951 – pozn. aut.)

Takže jste se učil od starších kluků?

Většinou sám. Šel jsem na led a mydlil jsem to tam celé odpoledne, jezdil jsem tam a proplétal se mezi dospělými. Nikdo mě nic neučil. Když jsem začínal, byly tam takové dřevěné kozy, které se člověk chytil a vezl ji před sebou, aby nespadl. Tak jsem se učil bruslit, to mi bylo tak čtyři, pět let.

U Česneku (hřiště ČSS Olomouc bývalo v místech dnešních Šmeralovy ulice – pozn. aut.) stál blok dělnických domů.

Ano, tam jsem bydlel. Můj táta pracoval v tiskárně, byl ruční sazeč. Hodně dělal s olovem, obnášelo to skládání písmen do řádků. Pracoval v tiskárně u kostela Husův sbor, původně se tam tiskl snad Moravský večerník a po převratu potom Stráž lidu.

Co jste dělal vy?

Já jsem měl obchodní akademii, říká se ekonom. Měl jsem prakticky jen dvě zaměstnání. Po vojně jsem byl deset let v Moravii v obchodně technické službě. Potom jsem šel do Dopravních staveb a tam jsem dělal na finančním oddělení až do důchodu. To byly moje působiště, moc jsem toho neprošel, nebyl jsem nějakej fluktuant. (směje se)

Jak na dětství vzpomínáte?

Bylo to zajímavý, sportovně jsem se tam vyžil. Přišel jsem domů, hodil tašku pryč a hned na hřiště. Měl jsem to přes ulici jen deset metrů, tak jsem tam byl pečenej vařenej. Každý mě tam znal z funkcionářů.

Hádám, že na Česneku bývalo hodně dětí?

No bylo nás tam dost, v těch dělnických domech byli kluci. Měli jsme dobrý hokej i fotbal. Ale na Česneku byly všechny sporty. Byl to chudý, dělnický klub Česká sportovní společnost. Ale bylo tam všechno, fotbal, tenis, hokej, kuželky, box, atletika. Na ty poměry, divím se, že to mohlo existovat, ale byli tam zapálení funkcionáři.

Jak vypadalo samotné hřiště?

Bylo tam fotbalové hřiště a po jedné straně stála dřevěná tribuna spíš přístřešek s lavicemi. A za tím byl hned garňák, vojenský kriminál. (Dnes ho připomíná pamětní deska na dnešním Státním zastupitelství na třídě 17. listopadu – pozn. aut.) Kolem něj byl násep, takže na něm mohli lidi stát. Stánek s občerstvením, šatny a asi čtyři nebo pět tenisových kurtů. Na těch se v zimě stříkal led a taky se stříkal na polovině fotbalového hřiště. Násep se prokopal a pak se mohlo projíždět na bruslích mezi oběma hřišti a byl z toho obrovský plac. Taky dalo strašné práce, než se nastříkal a vytvořil led. Pracoval tam jen jeden chlapík, jmenoval se Arnošt Spurný, který to šplíchal ve dne, v noci. Byl to ohromný pracant, který později přešel do Holice a tam budoval fotbalový klub. (Stál u zrodu dnešního sportovního areálu HFK Olomouc – pozn. aut.)

Takže na Česneku byl plac zvlášť na hokej a na veřejné bruslení?

Hokej se hrál vždycky na kurtech. Byly tam mantinely, které se daly rozmontovat. Na delších stranách měly jen asi dvacet centimetrů a za bránami byly vyšší. Spojené to bylo jen takovými závlačkami a když do nich člověk vletěl, tak se rozpojily a skončil mezi lidmi.

Měl jste nějaké sourozence?

Měl jsem bráchu, staršího o sedm let, ten ale nebyl sportovně tak aktivní. Hrál fotbal, ale nechci ho podceňovat, nebyl na sport tak jako já. Každý na to nemá vlohy nebo nechce podstoupit dřinu, která v pozdějších letech přišla a s tím i odříkání všeho možného. Pokud jste chtěl něčeho dosáhnout, vyžadovalo to určitou práci.

To vám nikdy nevadilo?

Často byl člověk hodně unavenej, ale zase se zvetil. Protože sport měl rád, tak zase do toho šel, na úkor ostatních věcí. Tak to chodí.

Co byla vaše přednost na ledě?

Rychlost a technika. Nechci se chlubit, ale byl jsem úžasně rychlej, méně už tvrdý bojovník. Víc ten technik, na chytřejší hru, než na hrubost. Tehdy ta hrubost nebyla taková jako teď, kdy se hraje v jiném stylu. Ve všech sportech se to změnilo a v hokeji zvlášť, tam je kontakt tvrdší.

Pral jste se někdy při zápase?

Sem tam jo, ale to bylo takové pohlazení. Neházely se rukavice na zem, a i tak to bylo jen výjimečně, jen takové šarvátky.

A tu techniku jste, hádám, získal kličkováním mezi lidmi na Česneku…

Jo, jo. (směje se) Techniku máte taky trochu vrozenou, myslím si to. Vezměte si Messiho. Kdyby se to dalo naučit, tak jich tu běhá tisíc po světě, ale zatím je jen jeden.

Jaký byl další osud klubu ČSS Olomouc?

Němci ho zakázali, byla to přeci jen Česká sportovní společnost. Po válce načas obnovil činnost a později v tom sportovním areálu fungovala Rudá hvězda, což byl policejní oddíl. Ale to já už jsem byl na vojně, takže už jsem to nesledoval.

O vaší éře u Křídel vlasti už jsme se bavili dříve. Ale v jakých dresech Křídla vlasti hrály?

Byly modré a vpředu byl znak s křídly.

Nemáte ho někde schovaný?

Ne, ne. Nic jsem neukořistil. (směje se) Na vojně jste to musel všechno odevzdat.

Jaké jste měl číslo?

V Moravii jsem měl vždycky číslo 14, ale na vojně nevím, to si nepamatuju. Nevím, jak jsem k té čtrnáctce přišel, s ní jsem začal a dokončil.

Jaký byl váš největší hokejový zážitek?

Když jsem byl nominovaný do širšího národního mužstva. To byl pro mě největší úspěch. Z celé republiky je to jen třicet, čtyřicet lidí, kteří jsou pozvaní do širšího výběru. A z toho se potom bere ten základ. Tam jsem se objevil, to mi bylo už 27 let, to bylo v roce 1956 nebo 57 a tehdy jsem hrál v Olomouci. To nebylo obvyklé, aby se tam dostal někdo z takového malého klubu, který nic neznamenal. Pro hokej byla doména Praha, Brno, Ostrava, Bratislava, Košice. Ale objevil jsem se tam, z toho jsem byl tedy šťastnej. Byl jsem tam dvakrát na soustředění národního mužstva. Jednou jsme měli letní soustředění ve sportovním středisku v Třeboni. A zimní soustředění na ledě bylo v Klánovicích u Prahy a jezdili jsme každý den autobusem na Štvanici. Vždycky byla soustředění tak dva týdny. To byl můj největší úspěch v hokeji, kterého jsem dosáhl. Zahrál jsem si i nějaké tréninkové utkání.

Byl jste i u toho, když vznikal v roce 1955 Spartak Moravia Olomouc, dnešní HC Olomouc. Co se vám z té doby vybaví?

Ve Velké Bystřici byl hokej už delší dobu, a když se rušila Křídla vlasti Olomouci, tak už nevím, kdo se toho ujal a čí to byl nápad, že se v Moravii našli lidi, kteří se do toho odvážili jít. Z Křídel jsme tu zůstali čtyři – Dosedla, Buriánek, já a brankář Vacek. Tím jsme doplnili bystřické družstvo a byli tam kluci, kteří hráli dobrý hokej. Dali jsme to dohromady a funkcionáři byli pracovníci Moravie, snažili se to dělat a dařilo se to. Trénoval nás Lolek Cetkovský, který v Moravii pracoval.

Jak na něj vzpomínáte?

Dobře. Byl to velmi slušný a inteligentní trenér. Rozuměl své profesi, nekřičel, spíš všechno probíral v klidu.

Vy jste nikdy nechtěl jste trénovat?

Ne, to mě nikdy nelákalo. Není to tak, že když někdo hrál, musí trénovat. Neměl bych tu povahu, říct kamarádovi „běž se vysvléct, ty dnes hrát nebudeš“. Na to musí být člověk dost přísný a nehledět vpravo vlevo.

Kolik chodívalo lidí na hokej v Olomouci?

Když jsme tady hrávali na starém dřevěném stadionu, tak na derby s Prostějov bývalo plno. Nevím, kolik tam vešlo lidí, pět, šest tisíc? Bývalo to vyprodané. Jinak bývaly také dobré návštěvy, měli jsme stálé publikum a fanoušci dobře fandili, na zájem jsme si stěžovat nemohli. A na stadioně přitom nebylo pro lidi moc dobré zázemí, což je teď vlastně stejné. Říká se, že Olomouc má nejhorší stadion v republice.

A vyrážíte ještě sám na hokej?

Někdy jdu, ale teď jsem párkrát nebyl, protože mi nebylo dobře. Celý zápas už nevydržím, takže jdu třeba na poslední třetinu. A abych se přiznal, už se mi ten hokej nelíbí jako dřív. Způsob hry se mi nějak přestal líbit. Ale jdu se občas podívat.

Poznámka autora: S panem Lubomírem Novotným jsme poprvé vzpomínali na Křídla vlasti na podzim 2020 a tehdy jsme si slíbili, že se znovu potkáme a dovyprávíme si, na co poprvé nedošlo. Pak přišly covidové kotrmelce a proletěly dva roky jako nic, než se nám poštěstilo se znovu potkat u jednoho stolu. Druhý rozhovor navazuje na ten první, některé věci se jistě opakují, ale obě vyprávění dohromady dávají jedinečný obraz o dávno zašlých dobách olomouckého hokeje, o kterých toho dnes moc nevíme.

Napsal: Miloslav Jančík

Dne: 22. 12. 2022
Doba čtení: 7 minut

Přečtěte si také…

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Sotva se v SK Olomouc vytvořilo hokejové mužstvo, přervala dějiny první světová válka a mladíci, kteří se s radostí proháněli na bruslích za pukem, museli vyměnit hokejky za pušky. Přesto se podařilo v olomouckém klubu za cenu velkého úsilí udržet sportovní činnost...

číst více
Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Úspěšný malíř, sportovec, olympionik a milovník rodné Hané. Když se zabýváme začátky hokeje v Olomouci, nelze vynechat, a především vyzdvihnout Františka Hoplíčka. Dokázal uspět ve dvou rozdílných oborech – výraznou stopu zanechal ve sportu, přitom pro mnohé byl...

číst více
Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Kdy a kde se v Olomouci objevil hokej? A kdo byli první rytíři s bruslemi, kteří na ledě zkřížili hole? Tehdy jsme byli ještě součástí Rakousko-Uherska a na Moravu pronikal nový sport jen pomalu a s obtížemi. Zatímco leckde jinde šlo o začátky pozvolné a nejprve se...

číst více