Vyberte stránku

Kronika zimního stadionu (9.): Ani za sto let. Nebo ne?

Pro 15, 2022 | Historie, Kronika

Neměli nic, jen bláznivý sen postavit umělou ledovou plochu v Olomouci. Ale i to našim předkům stačilo k tomu, aby se v opojení svobodou po skončení druhé světové války pustili do stavby zimního stadionu. Chtěli být první na Moravě a po Štvanici s Bratislavou také třetí v Československu. Peníze nahradili odvahou a v kritických chvílích jim pomohla i kupa štěstí.


Bude nebo nebude? Po měsících pochyb a stagnace referovala Stráž lidu o možném vstupu radnice do Družstva zimního stadionu.  
Reprofoto
: Stráž lidu

Sotva se teploty vyhouply na snesitelnou úroveň, zahájili 1. května stavbu stadionu v Ostravě. Zato v Olomouci se nedělo nic, stále chyběly peníze a uvolnění vázaných vkladů se nekonalo. Hotová část betonového podkladu pomalu začala obrůstat trávou a deník Obrozený Našinec vydal rozsáhlý článek s titulkem Olomouc nebude mít zimní stadion ani za 100 let. Líčil v něm, jak „družstvo pro postavení stadionu zápasí s nepřeklenutelnými těžkostmi, hlavně nepochopením úřadů“ a zároveň poukazoval na pokračující výstavbu nádherného representačního stadionu v Bratislavě se dvěma betonovými tribunami po sedmi a půl milionech korun. Především však připomínal důležitost sportoviště pro mládež: „Lyžaření je pro širší vrstvy příliš namáhavé finančně. Dostupné zůstává kluziště, kterých musí mít Olomouc aspoň tři. Mohou-li jiná města něco udělat pro mládež – nenajde se pochopení a podpory v Olomouci?“ pokládal provokativní otázku.

Silný šelest podobný hryzání

O pár dní později vsadil stejný list na sarkastickou notu, a tak se čtenáři mohli dočíst o jednom olomouckém seladonovi, který zjistil, že nejlepší pro večerní posezení je prostor budoucího stadionu, kvůli klidu. Což však platilo jen do prvního deště, po němž se tu ozývá zvláštní šelest, který postupně sílí, jako by se „plocha betonu stala dostaveníčkem tisíce krys z celého Olomouce“. Druhý den se pak ukázalo, že onen „silný šelest podobný hryzání je přímo u betonové plochy. To vedle ležící trubky žere rez. Že to vyděsí i nebojácného muže je pochopitelné. Je jich celá hromada a na délku několika kilometrů“.

Zkrátka když je ouvej, naštěstí zbývá ještě humor. A tak se na stejném místě můžeme také dočíst o tehdejším rčení, že „v Olomouci mají tolik dluhů, že tam ani neprší“. Což je vtip, který zraje.

Kudy z krize ven?

S kilometry trubek to nebyla žádná nadsázka, celkem jich tu leželo 21 tisíc metrů, které měly po svaření vytvořit chladící potrubí. Jenže teď se jimi místo mrazící směsi proháněl jen vítr. V kritické chvíli udělalo družstvo asi to jediné, co zbývalo. Rozhodlo se vypůjčit si milion korun, za který by ledovou plochu dostavělo. A vyzvalo město, aby je podpořilo tím, že za půjčku převezme záruky. Pomyslný míč se tak trochu nečekaně ocitl na straně tehdejšího Ústředního národního výboru, který musel řešit, jak se ke stadionu postaví.

Na jednu stranu byl celý nápad na stadion aktivita družstva, kdežto město trápily úplně jiné, pro většinu veřejnosti palčivější problémy. Například bytová krize, absence veřejných lázní, nedostatek školek nebo obnova hospodářství zničeného válkou. To vše si žádalo milionové investice možná více. Na druhou stranu tu stálo rozestavěné sportoviště. V polovině června dospělo město k rozhodnutí přezkoumat všechny plány započaté stavby a související finanční a investiční otázky. A také oslovit okolní města Přerov a Prostějov, zda mají zájem na dokončení zimního stadionu. Naděje, že se po půlroce znovu začne stavět, zase ožila.

Město v hlavní roli

Týdny plynuly, léto bylo v plné síle a politici schůzovali a rokovali. Jen na stadionu se stále nedělo nic. Teprve 28. července se město rozhodlo po bouřlivých debatách a hlasování poskytnout družstvu záruky za půjčku, nutnou k financování dalších prací. Napoprvé to bylo 250 tisíc korun, což umožnilo se znovu pustit do nejnutnějších prací, vzápětí město chválilo záruky na dalších 1,5 milionu. To mělo umožnit dokončení ledové plochy s nekrytými stupni pro až 8 tisíc diváků. Na velké kryté tribuny, šatny, ohřívárny a další vybavení mělo podle úvah dojít v následujících čtyřech letech. Město však mělo pochopitelnou podmínku – dosazení svých lidí do vedení družstva. A po dokončení stavby se stadion stane majetkem Olomouce.

Po takzvané rekonstrukci družstva 14. října 1947 tvořilo předsednictvo celkem 25 lidí, většinou z radnice a největších průmyslových podniků v blízkém okolí, nechyběl tam ovšem jeden zástupce města Prostějov. Ve dvanáctičlenné dozorčí radě patřilo podobně jedno místo přerovské radnici na důkaz, že zimní stadion je záležitost celého regionu. Zároveň město Olomouc oslovilo Brno s dotazem, jak dokázalo získat na stavbu stadionu státní subvence 12 milionů korun.

Začátkem září 1947 tedy staveniště znovu ožilo. K lítosti mnohých byly ztraceny drahocenné jarní a letní měsíce se suchým, teplým počasím a dlouhou pracovní dobou. Důležitější však je, že se odtud už nadále neozýval „silný šelest podobný hryzání“.

Zmražený rybník Šenkhof

V novinářské hantýrce se tohle období nazývá okurková sezona, kdy v době zrání této oblíbené zeleniny uprostřed léta snad bývá chudší výběr zajímavých témat, a tak dostávají příležitost nápady na články někdy podivné, jindy až směšné. Snad se v okurkové sezoně léta 1947 v hlavě redaktora Osvobozeného Našince k tomu promítla i marnost z opuštěné stavby olomouckého zimního stadionu, že pro odlehčenou rubriku Klípky a klepy stvořil článek o Šumperku a jeho sportovní vyspělosti, který by bylo škoda nechat zapadnout.

„Proslýchá se, že všichni sportovci v tomto pohraničí vynaloží všechno svoje úsilí, aby měli svůj zimní stánek ledních sportů. Je jim známo, že Olomouc bude míti dříve „snad zimnicový stadion“ než zimní. Proto mají Šumperští v úmyslu uvést v život jedinečnou akci, aby mohl býti podle přání a v každou dobu zmrazen rybník Šenkhof. Mrazící trubky by snad byly umístěny několik centimetrů pod hladinou a led by byl vytvořen jedinečné kvality. Možná, že časem dojdou i k jinému návrhu, ale jsme přesvědčeni, že jistě budou míti zimní stadion dříve, než Olomouc.“

Je jisté, že rubrika Klípky a klepy měla především pobavit, a to i vás, po sedmdesáti letech. Jinak rybník Šenkhof neboli Benátky byl odedávna oblíbeným místem procházek a rekreace Šumperských. A platí to i dnes, půjčují se tu šlapadla, okolo vede inline okruh, je tu moderní skatepark a výtečná hospůdka. Na skutečný zimní stadion si však Šumperk musel počkat až do šedesátých let.

Napsal: Miloslav Jančík

Dne: 20. 6. 2022
Doba čtení: 6 minut

Přečtěte si také…

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Sotva se v SK Olomouc vytvořilo hokejové mužstvo, přervala dějiny první světová válka a mladíci, kteří se s radostí proháněli na bruslích za pukem, museli vyměnit hokejky za pušky. Přesto se podařilo v olomouckém klubu za cenu velkého úsilí udržet sportovní činnost...

číst více
Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Úspěšný malíř, sportovec, olympionik a milovník rodné Hané. Když se zabýváme začátky hokeje v Olomouci, nelze vynechat, a především vyzdvihnout Františka Hoplíčka. Dokázal uspět ve dvou rozdílných oborech – výraznou stopu zanechal ve sportu, přitom pro mnohé byl...

číst více
Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Kdy a kde se v Olomouci objevil hokej? A kdo byli první rytíři s bruslemi, kteří na ledě zkřížili hole? Tehdy jsme byli ještě součástí Rakousko-Uherska a na Moravu pronikal nový sport jen pomalu a s obtížemi. Zatímco leckde jinde šlo o začátky pozvolné a nejprve se...

číst více