Vyberte stránku

Červený kostel ve vzpomínkách pamětníka

Pro 11, 2023 | Historie, Kultura

Osudy Červeného kostela v Olomouci a život Jana Bartuška se podivuhodně protínají v několika obdobích. Nejprve v lavici sedával s rodiči, později se tu stal varhaníkem, a dobrodružné vzpomínky má i na éru, když už tato nepřehlédnutelná sakrální stavba sloužila jako sklad knih a normální smrtelník se sem nedostal. Dnes už je vše jinak, a tak se může zase vracet do pro něj tak známého prostoru, který se nedávno proměnil v kulturní centrum. „Oceňuji, že původní kostel po rekonstrukci nic neztratil nic ze svého původního záměru – soustředění v teplém prostoru jeho architektury k soustředění slyšení hudby i slova a vnímání krásy,“ říká 83letý pamětník Jan Bartušek. Svých vzpomínek podložených jeho dlouhodobým soustřeďováním dokumentů k historii Červeného kostela pak použil v příspěvku uvedeném v stejnojmenné publikaci vydané správcem objektu – olomouckou Vědeckou knihovnou.

Jan Bartušek a Červený kostel.
Foto: Miloslav Jančík

Červený kostel si v roce 1902 postavili němečtí evangelíci, narazil jste v této souvislosti na nějakou zajímavost?

Postavení evangelického kostela v Olomouci na přelomu století 19. a 20. století je jistě zajímavou epizodou olomouckých dějin. Byla to doba velmi silného nacionálního střetu mezi panujícími Němci a postupně přicházejícími Čechy do města. Německá většina obyvatelstva zvláště po vybudování Národního domu (za účinné pomoci českých zejména pražských umělců) velmi bedlivě sledovala postupný nárůst českého vlivu a snažila se tomu zabránit. V případě evangelíků to bylo ještě složitější, protože vedle nacionálních sporů (Češi-Němci) nemalou měrou zde působily i věroučné rozepře (luterání a reformovaní). Luterskými evangelíky byli Němci, k reformovaným (helvetským) evangelíkům se hlásili Češi. Němci se snažili nacionální rozpor vyřešit vybudováním jediného evangelického sboru v Olomouci společného pro obě vyznání. Protože v takovém společenství by měli výraznou převahu, předpokládali, že se jim český vliv podaří značně omezit – stručně řečeno: mít pod svým dozorem. Není tedy pravdou, že Němci zakázali v Červeném kostele českou řeč, jak se dlouhodobě v Olomouci traduje. To oddělení vyšlo z české strany. Dokladem toho je zápis z jednání staršovstva českých evangelíků: „k lutrijánům nepůjdeme, uškodilo by to české věci“. Což je naprostá pravda a lze ji pochopit.

Jak jim tohle rozhodnutí pomohlo?

Od roku 1820 až do roku 1902 byly německé evangelické bohoslužby slouženy v kapli Božího těla, kterou od nich měli čeští evangelíci pronajatou od roku 1897 pro pořádání českých odpoledních bohoslužeb dvakrát v měsíci. Doufali, že až si němečtí evangelíci dostaví Červený kostel, budou moci v kapli pronajaté od vojenské správy pokračovat. Jenže bylo rozhodnuto, že napříště bude kaple používána výhradně k účelům katolickým a vojenským, takže čeští evangelíci dostali okamžitou výpověď. Zachránila je trochu armáda, protože jim v kreslírně kasáren Na Hradě umožnila pořádat tři čtvrtě roku bohoslužby. A mezitím se v květnu 1902 rozhodli postavit si vlastní modlitebnu. Vznikla tedy důsledkem stavby Červeného kostela a dnes se zdá nepochopitelné, že už za sedm měsíců se v ní konaly bohoslužby. Přispěla k tomu ochota města poskytnout rychle stavební pozemek a odstranění byrokratických překážek, které jsou obvykle hlavní přítěží.

Vybavíte si svou první vzpomínku na Červený kostel?

Ta je z roku 1945, kdy mi bylo pět let a naše rodina příslušela do sboru Českobratrské církve evangelické, které slouží kostel vybudovaný z oné původní modlitebny v Husově ulici na břehu Moravy. Skutečností je, že ani mí rodiče, ani nikdo z Čechů neměl k německému Červenému kostelu nějaký užší vztah, ale najednou se o něj na konci války na výzvu německých evangelíků museli zajímat. Pro pětileté dítě to byla doba zvláštní. Nastalo určité dilema, kdy všechno německé bylo špatné a muselo se zničit. Každá kniha, každý nápis. Dokonce i sochy významných světových vědců včetně Koperníka, stojících v průčelí dnešní školy Komenium, musely vzít za své – byly nenávratně zničeny. A v této bouřlivé době jsem jako dítě vstupoval do výrazně německého prostředí, kterým jistě Červený kostel tehdy byl.

Co přinesl konec války v květnu 1945?

Němci už počátkem roku věděli, že válka spěje pro ně k neblahému konci a nastane výměna obyvatelstva. Počítali s tím, že jejich církevní majetek by mohl skončit v cizích rukách, a začali uvažovat o možnosti převedení majetku na české evangelíky. To se provedlo v září 1945, kdy jejich synod, který zasedal v Jablonci, rozhodl, že se ruší samostatná německá luterská církev a přechází všichni do Českobratrské církve evangelické. Toto rozhodnutí však nerespektovala státní správa, neboť zájem o majetek byl daleko větší, a sápali se po něm mnozí jiní. Od začátku se tedy tohle rozhodnutí synodu neuznávalo. Právně ale nebylo možné, aby majetek připadl někomu jinému, než bylo německými evangelíky určeno. Nastalo tu tedy takové bezvládí, které skončilo až zákonem o řešení majetku německé evangelické církve v roce 1948. V tomto zákoně je právní zvláštnost, že podle prvního paragrafu zaniká německá luterská církev dnem 6. května 1945, čili zpětně, aby nemohl ani její synod hlasovat o převedení majetku. Díky tomu se majetek až v roce 1948 dostal na úroveň Benešových dekretů a byl zkonfiskován.

Jak se to týkalo Červeného kostela?

Olomoučtí evangelíci s takovým rozhodnutím samozřejmě nepočítali, protože se už koncem května 1945 přihlásili k vlastnictví kostela a městská rada jim ho přidělila. Začalo velké nadšení, protože stejně jako dnes, když lidé vejdou do tohoto prostoru, tak jsou udiveni jeho krásou. Zvenku často nikomu nic neříká, architekti i umělci ho považovali za tuctovou sakrální stavbu konce 19. století, a nikdo si neuvědomil, že kostel má tradičně neobvyklou kruhovou dispozici. Čeští evangelíci kostel převzali, zalíbil se jim, a protože jich tehdy ve městě bylo kolem 2200, rozhodli se zřídit zde druhý evangelický sbor. Původní byl v kostele na Husově, druhý měl vzniknout kolem Červeného kostela. Podmínkou pro vznik byla fara, ta je základ života sboru, a tu získali také, byla to ta budova za kostelem. Tehdejší olomoucký evangelický farář Timoteus Pokorný přemluvil několik tradičních olomouckých evangelických rodin, aby začaly chodit do Červeného kostela a vytvořily základ nového sboru. Jedna z těch rodin, na kterou se farář obrátil, byla i naše rodina.

A tak jste se ve vašich pěti letech dostal do Červeného kostela?

Ano a skutečně jsme sem pravidelně chodili, měli jsme v něm až do roku 1960 místo na pravé empoře, když se dívám od vchodu. Druhý sbor se však pořád netvořil, byl tu jeden farář, a ten sloužil na obou místech – v osm hodin ráno v Červeném kostele a o půl desáté na Husově. My děti jsme museli vstávat brzo, abychom přišli včas na osm do kostela. Pro nás byla připravena nedělní škola na sousední faře (Tylova 3). Jen o svátcích děti seděly v kostele spolu s rodiči. Já v té době jsem neviděl přes zábradlí empory na to co se dole děje, ale dobře jsem sledoval varhaníka pana Lukáška na sousední kruchtě i jeho pomocníka – kalkanta, který „šlapal měchy“. Od počátku jsem toužil po tom, stát se takovým Lukáškem a na varhany hrát. Velmi brzy se mně toto přání splnilo. V roce 1954 byl Velký pátek, což je jeden z hlavních svátků evangelíků, a protože bolševik zrušil na tento den svátek, který se stal pracovním dnem, nebylo varhaníka. Pan farář si mě zavolal a dal mi to příkazem: „Jeníku, budeš hrát.“

Jak dopadla vaše premiéra? Měl jste nějaké hudební vzdělání?

Vždycky jsem se díval na pana Lukáška, jak hrával a obdivoval ho. A teď jsem tam byl sám postaven. Na přípravu jsem měl pouhé tři dny. Chodil jsem do klavíru a v nedělní škole bylo harmonium, na kterém jsem děti doprovázel. Ale ptáte se velice dobře, protože mi nikdo neřekl, jak se na varhany hraje. Já jsem byl přesvědčený, že se na ně musí hrát s pedálem, takže jsem si od začátku vytvořil vlastní hru, která byla úspěšná a řadě lidí ji doporučuji: „Hraj jen pravou rukou a nohou.“ Je totiž velmi důležité, aby tam vynikl bas. A když v pravé ruce dodržíte ty tři tóny v akordu a ten čtvrtý v pedálu, tak pomalu nikdo ani nepozná, že hrajete bez levé ruky. Myslím, že jsem to zvládl, protože večer byly bohoslužby na Husově, kde hrával Dr. Vladimír Hudec, pozdější rektor JAMU. Hned si mě vyzkoušel a řekl – jo. Tak jsem od té doby trvale sloužil šest let jako varhaník, protože ostatním varhaníkům se nechtělo ráno vstávat na osm hodin. Mě to naopak bavilo.

A o rok později došlo k velké změně. Oč se jednalo?

Jak už jsem říkal, čeští evangelíci sice kostel dostali k užívání, ale nebyl na ně převeden. Zákon o likvidaci právních poměrů německé evangelické církve z roku 1948 to sice umožňoval, ale v průběhu doby se vyskytla další církev, která o tento majetek usilovala a tak Ministerstvo školství a osvěty, než by do tohoto sporu vstupovalo, raději kostel převedlo na československý stát a předalo do správy města. V roce 1956 došlo k tomu, že fara přešla zápisem v katastru definitivně do majetku města. Čeští evangelíci tu přestali být pánem a bylo jasné, že zřízení druhého sboru je za tohoto stavu již nemožné.

A město je v tu chvíli vyhnalo?

Nerad používám tak silných slov. Město bylo přece správcem kostela a mělo právo jím naložit dle svých záměrů. Dlouho se nic nedělo, kostel byl v bezplatném užívání církve, ale přece jen sem tam bylo slyšet hlasy o jiném využití kostela v souladu s tehdejší „marx-leninskou ideovostí“ kultury. Tlak na věřící v té době přicházel z mnoha stran, zřejmě se čekalo jen na příležitost, kdy bude otázka Červeného kostela s definitivní platností vyřešena.

V té době se tu stal také incident mezi věřícími a prvomájovým průvodem, jehož hlavní tribuna stála vedle Červeného kostela (dnešní Banka CREDITAS). Vy jste u toho musel být, ne?

No samozřejmě, vždyť jsem tam hrál. První máj vycházel na neděli a evangelíci věděli, že je tu tendence zavřít kostel, tak se rozhodli udělat bohoslužbu už od sedmi hodin. Všichni se probudili včas a přišli o hodinu dříve, i tak to končilo o čtvrt na devět. To už na ulici všechno hřmělo, protože od osmi hodin se lidé řadili, aby byli o půl deváté všichni nastoupení. Bylo tu plno lidí a v tu chvíli se otevřely dveře kostela, z něhož vystoupila padesátka „náboženských tmářů“. To se soudruhům na tribuně opravdu nelíbilo.

V jakém duchu se nesla poslední bohoslužba v Červeném kostele?

Byla to spíš úleva. Abych řekl pravdu, evangelíci přišli nakonec na to, že kostel bez fary je k ničemu, tak na co ho držet. Faru totiž město sboru odebralo již v roce 1956. Kostel opustili v naději, že knihovna dodrží slib, že až se postaví nový objekt a uložené knihy kostel opustí, bude zase sloužit bohoslužebným účelům. Ve skutečnosti s tím ale evangelíci už nepočítali, protože z těch dvou tisíc jejich počet klesl na polovinu, a na to stačí ten v Husově ulici. Starat se o takovou budovu tedy nedávalo smysl, takže bych řekl, že to vzali jako určitou nutnost a dnes je to i jisté vysvobození. Kdyby Červený kostel vlastnili nyní, tak nevím, co by s ním dělali.

Bylo od začátku dané, že bude sloužit ke skladování knih?

Kdepak, a je zajímavé, že knihovna nebyla první v pořadí. O zavření kostela se mluvilo už několik let dříve, a ještě i po zavření se hledalo pro něj využití. Mám svědectví profesora a dómského varhaníka Stanislava Vrbíka, který v těch letech vyučoval varhany jako jediný v Olomouci pod hlavičkou Parku kultury a oddechu. Studenti za ním chodili na dóm, kde se vyučovalo na velkých varhanách – Riegrovkách – na kůru. Menší chórové varhany byly na dómě instalovány až mnohem později, kdy už profesor Vrbík nežil. Ta představa, že žáci museli cvičit v třeskutém mrazu, svědčí o jejich opravdové touze naučit se řádně hrát na varhany. Profesor Vrbík usiloval o získání důstojného místa pro varhanní výuku. V té době také byly odstraněny varhany z tehdejšího Sálu Julia Fučíka (dnes opět Reduta ve správě Moravské filharmonie). Filharmonici si stěžovali, že varhanní korpus rušivě akusticky rezonuje při jejich hře, a proto musely varhany ze sálu pryč. Nabízelo se přenesení těchto varhan do Červeného kostela a vybudovat z kostela hudební sál. Tehdy odborníci usoudili, že kostel není k takovému účelu vhodný z důvodů akustických, není chráněn od vysoké vnější hlučnosti, působené zejména tramvajovým provozem.

V Červeném kostele přece již varhany byly, proč se uvažovalo o přenesení dalšího nástroje?

Původní nástroj rozhodně nebyly koncertní varhany, byl to spíše takový jednomanuálový pozitiv s pedálovou klávesnicí vybaven celkem 6 rejstříky a pedálovou spojkou. Proto přenesení varhan z Reduty bylo jistě racionální řešení. Jestliže však odborníci Červený kostel jako koncertní sál odmítli, hledalo se jejich jiné umístění. Shodou okolností tehdy OV KSČ opustil budovu bývalé Obchodní a živnostenské komory na Kollárově náměstí a získalo ji Okresní kulturní středisko. V této budově je působivý sál – řada olomouckých občanů si jej jistě pamatuje z dob, kdy jej využívala olomoucká amatérská scéna SKUMAFKA. K instalaci varhan nedošlo, neboť budovu v roce 1965 získala SIGMA pro své generální ředitelství. Varhany se pak umístily do Lidové školy umění (Dominikánský klášter ve Slovenské ul.) zásluhou paní ředitelky Dagmar Kučerové a dnes jsou instalovány v ZUŠ Žerotín v budově po armádě. Původní jednomanuálové varhany byly z Červeného kostela přeneseny do kostela Československé církve husitské zásluhou docenta Zdeňka Fridricha.

Jaké pro vás bylo sledovat zavřený kostel, když jste s ním měl spojené bohaté vzpomínky?

Do roku 1963 jsem studoval v Liberci a jezdil jsem domů jen na neděli. Tam jsem měl k dispozici v evangelickém kostele mohutné třímanuálové varhany vybavené 65 rejstříky a 5 kombinacemi. Vzpomínky na olomoucký Červený kostel postupně odcházely. Když se však v roce 1977 omítal evangelický kostel na Husově ulici, prosazoval jsem, aby se na věž instalovaly nové hodiny. Byl to velký problém, protože evangelíci jsou trochu šetrní a věžní hodiny považovali za zbytečný luxus, v době, kdy každý má hodinky na rukách. Teprve po sarkastické poznámce jednoho z farníků: „když ne hodiny, tak na co věž, zbořme ji“, se jim rozsvítilo v hlavě, a pochopili, že na věž hodiny patří. Pro mě to však znamenalo dlouholetou péči o hodinový stroj – stal jsem se správcem věžních hodin. Tuto funkci rád předávám v této době mému synovi Tomášovi. Hodiny však musejí čas odbíjet, a proto potřebují zvon. A jeden nevyužitý čekal na své oživení právě ve zvonici Červeného kostela. Umínil jsem si, že mu zvuk navrátím právě ve zvonici evangelického kostela na Husově ulici.

To byl také váš nápad?

Ano. S kolegou inženýrem Janem Frčkem z Flory jsme přicházeli za pomoci pana Dr. Smékala, náměstka ředitelky knihovny, do Červeného kostela po celý měsíc demontovat stolici a zvon, který na ní byl zavěšen. Museli jsme projít vnitřním prostorem, který byl vyplněn do značné výše železnou konstrukcí ukládacích regálů, plně obsazených skladovanými knihami. Samozřejmě tam musel být dokonalý pořádek, aby knihovníci knihy mohli snadno vyhledávat. Naopak, to co jsme našli v prostoru pod věží, to byl pro nás opravdu šok. Tam byly knihy vršeny do vysoké snad třímetrové pyramidy opřené o stěnu, kde se nalézají dveře pro výstup na empory. Přes knihy se vinuly šlahouny plísně od země až do vrcholu této pyramidy. Pouze protější dveře tak byly volné pro vstup na věž. Nic takového jsem v životě neviděl a asi už neuvidím. Podle vzpomínek pana doktora Pumprly (měl na starosti v knihovně staré tisky), tento stav byl důsledkem divoké doby, kdy se do kostela po roce 1960 svážely knihy ze zabraných klášterů a zámků. Kostel byl tehdy prázdný, lavice byly odstraněny a železné regály tam ještě nebyly. Dovážené knihy se hrnuly na hromadu a pouze odborníci z Prahy měli právo z této hromady vybírat knihy, které by bylo možno zpeněžit prodejem do zahraničí. V takovém nepřeberném množství navršených knih mohla být kritériem předně zajímavá vazba… Jistě za tento stav nemohli pracovníci tehdejší Univerzitní knihovny, na ně zbyla nebezpečná likvidace, která se musela provádět v maskách, neboť prostředí bylo skutečně zdraví nebezpečné.

Bylo náročné zvon sundat?

Nahoru k němu jsme museli ve věži ručkovat po zábradlí. Po dřevěných schodech se nedalo stoupat, byly zavalené holubím trusem jako skluzavka, a také byly tak zatížené, že hrozily zřícením. Samotný zvon má hmotnost 340 kilogramů, a když jsme ho přivázali na horní trám, sloužící k montáži zvonu, a snažili jsme se jej zvedat hupcukem, zvon se nehnul. Nevšimli jsme si, že se trám pod ním prohýbá – vlivem dlouhodobého zatékání do věže byl prohnilý. Bylo nutno využít železné konstrukce zvonice, aby bylo možno zvon přesunout na parapet. Jako technik jsem také pochopil, proč se Angličané tak brání přechodu na metrický systém. Zvonice je sestavena palcovými šrouby s Whitworthovým závitem o stoupání 55°. Takový šroub lze i po 100 letech lehce povolit, přičemž po zatažení dokonale drží bez dalšího zajištění, i když musí snášet rázy zvonu. O tom se stále přesvědčuji ve zvonici na Husově ulici, kde byl zvon instalován i s částí železné konstrukce zvonice spojené právě těmito původními šrouby. V dnešní době používaný normovaný metrický šroub se stoupáním 60° po tak dlouhé době a v tak nepříznivém prostředí rozhodně nelze rozebrat, je nutno jej upálit nebo odbrousit.

Jak jste zvon stěhovali?

Byla to rychlá akce, trvalo to asi tři čtvrtě hodiny. Sehnali jsme tehdy široko daleko jediný existující hydraulický autojeřáb, který byl v Přerovských strojírnách. Měl rameno dlouhé 23 metrů a ten zvon seděl na parapetě přesně ve výšce 23 metrů. A ještě větší štěstí jsme měli na Husově ulici. Tamní věž byla pro přesun připravena, byl demontován ciferník hodin, aby tímto průchodem mohl být zvon vyzvednut do věže a vnitřkem věže vytažen do zvonice. Mistr jeřábník se na věž podíval a řekl: „Vybourejte dřevěné žaluzie v okně nad hodinami a já vám to tam hodím rovnou.“ V cestě bylo zábradlí, to přece není možné, říkal jsem si. Okno mělo šířku 82 centimetrů, na milimetr stejně jako zvon ve věnci. Jeřábník měl vysílačku, jeho pomocník nahoře také, a s pomocí prodlouženého ramena dokázali zvon dostat přes zábradlí ochozu věže oknem dovnitř a posadit ho přesně tam, kam jsme potřebovali. Osiřelému zvonu z Červeného kostela tak byla navrácena původní funkce – odbíjí čas u věžních hodin evangelického kostela na Husově ulici. V dnešní době by taková akce znamenala značnou ztrátu času a nervů. Přibylo totiž na městě moc úředníků a ti konají. Tehdy jsme dostali povolení na postavení jeřábu na dobré slovo od města, že případně porušené dlaždice v chodníku uvedeme do původního stavu, samozřejmě vše proběhlo bez poplatků. Když tentýž jeřáb v nedávné době vyzvedával ve stejném místě na věž kostela kříž, jeřáb má bohužel řadu kol a podpěr. Jedna podpěra vyšla na chodník – žádost u úředníka v prvním patře magistrátu s poplatkem, druhá podpěra vyšla do trávy – žádost u úředníka ve druhém patře s poplatkem, kola vyšla na silnici – úředník v prvním patře trval na povolení od Okresní správy silnic s poplatkem, za převzetí tohoto povolení úředníkem v prvním patře byl požadován další poplatek. To už jsem nevydržel a práskl dveřmi…

Jak hledíte na novou podobu Červeného kostela po rekonstrukci?

Při vstupu do obnoveného interiéru jsem byl překvapen, s jakou důsledností se podařilo uvést vše do původního stavu. Kromě chybějících lavic se nic nezměnilo, snad kromě nově pořízených schůdků na věž. Nová podoba se vrací ke stavu, jak jej vytvořili čeští evangelíci po roce 1945 včetně obnovených vitráží. Cesta k tomu však nebyla snadná. Původní návrh na obnovu počítal s vybourání bočních empor a přenesením pódia do prostoru levé empory. Když se tento návrh objevil v denním tisku, považoval jsem to za doslova barbarský čin porušení zásad luterské architektury a estetické znehodnocení celého prostoru už jen proto, že členění oken v přízemí a na empoře si vyžaduje jejich oddělení. Dokladoval jsem to fotografiemi řady luterských kostelů jak ze Slovenska, Slezska tak i z Polska (na Moravě luterské kostely byly rekvírovány Římskokatolickou církví a pouze jejich náznaky jsou zřejmé s výjimkou kostela P. Marie v Horním Městě u Rýmařova). Když se stejné řešení likvidace empor opět po 4 měsících objevilo v denním tisku, nezbývalo mně nic jiného, než obeslat řadu významných olomouckých kulturních pracovníků, historiků, kunsthistoriků a přátel z občanského sdružení Za krásnou Olomouc. Pak už vše šlo samo sebou a já jsem mohl jen přihlížet, jak všechno pokračuje správným směrem. Nakonec poslanci Olomouckého kraje pochopili, že záchrana empor je nutná a odhlasovali další vyčlenění finančních prostředků na záchranu empor. Všichni to pochopili, snad až na pracovníky Státního památkového ústavu, kteří trvali na dendrologickém průzkumu stáří dřeva empor v přesvědčení, že nejsou původní. Vůbec nebrali v úvahu, že doklad, který to měl dokázat, není prokazatelně stavební dokumentací, byl vytvořen ještě před úpravou architektonického řešení kostela architektem Maxem Löwe. Ve své podstatě je to pouze náčrtek rozložení lavic v kostele, což lze odvodit z jeho zachovalé světlotiskové matrice uložené v archivu. I to je kuriozita – matrice se obvykle nezachovávají, a tato je stará více jak 125 let.

Hlavní je, že se dobrá věc podařila. Že boční empory do kostela patří, bylo pro někoho zřejmé od počátku, pro někoho je to dodnes objev. Avšak podstatné je, že interiér zůstává neporušen. Ta iniciativa olomoucké veřejnosti jistě znamenala další navýšení i tak již vysokých nákladů na obnovu kostela, ale určitě stála za to. Dnes stojí opět Červený kostel v plné kráse a olomoučtí občané k němu získávají očekávaný vztah, jako k novému olomouckému stánku vzdělání a kulturnímu obohacení a zároveň ocení jeho estetickou hodnotu zvýšenou jeho přístavbou a rozšířením o vstupní část.

Pozn.: Rozhovor vyšel vytištěný v čísle 04/2023 Kulturní revue Olomouckého kraje (KROK), vydávanou Vědeckou knihovnou v Olomouci.

Jan Bartušek a Červený kostel

Jan Bartušek. Foto: Miloslav Jančík 

Napsal: Miloslav Jančík

Dne: 22. 11. 2023
Doba čtení: 10 minut

Přečtěte si také…

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Když Olomouc spatřila hokej: turnaj v Praze

Sotva se v SK Olomouc vytvořilo hokejové mužstvo, přervala dějiny první světová válka a mladíci, kteří se s radostí proháněli na bruslích za pukem, museli vyměnit hokejky za pušky. Přesto se podařilo v olomouckém klubu za cenu velkého úsilí udržet sportovní činnost...

číst více
Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Když Olomouc spatřila hokej: František Hoplíček

Úspěšný malíř, sportovec, olympionik a milovník rodné Hané. Když se zabýváme začátky hokeje v Olomouci, nelze vynechat, a především vyzdvihnout Františka Hoplíčka. Dokázal uspět ve dvou rozdílných oborech – výraznou stopu zanechal ve sportu, přitom pro mnohé byl...

číst více
Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Když Olomouc poprvé spatřila hokej

Kdy a kde se v Olomouci objevil hokej? A kdo byli první rytíři s bruslemi, kteří na ledě zkřížili hole? Tehdy jsme byli ještě součástí Rakousko-Uherska a na Moravu pronikal nový sport jen pomalu a s obtížemi. Zatímco leckde jinde šlo o začátky pozvolné a nejprve se...

číst více